.

-Morský had

Velký mořský had.

Pokud existuje nějaký tvor na jehož téma bylo vyplýtváno neuvěřitelné množství papíru a inkoustu, je to bezesporu mořský had. Toto téma vyprodalo formou novinových článků a zpráv neuvěřitelné množství tun tiskovin a vždy zaručeně vzbudí pozornost čtenářů v takzvané okurkové sezóně. Jedná se opravdu o mýtické zvíře které velice pravidelně čeří poklidné vody zoologie.
Ale mořští hadi už dávno před vznikem prvních novin a časopisů dráždili představivost umělců, vědců a námořníků plavících se v mořích všech oceánu naší planety. Písaři zaznamenávali jejich pozorování do hliněných tabulek. Aristoteles a Plinius se rozplývali nad pozorováním obrovských úhořů.
Středověcí mniši zakreslovali podoby těchto tvorů do starých pergamenových spisů a středověcí učenci jimi ilustrovali svá díla.

K prvnímu zobrazení mořského hada došlo dávno před obdobím antiky, mezi zubry, jeleny a koňmi malovanými 26 000 let se nachází tajemné zvíře, které se zvláště podobá plesiosauru, dodnes prý velice vzácně pozorovaném v mořích a jezerech po celém světě.

Koncem 19. století nebudil mořský had snahu o senzační pozorování. Veřejnost jej brala jako bájnou, neexistující bytost, známou především z vyprávění námořníků v přístavních krčmách, ve snaze vzbudit pozornost posluchače. Chrabrý kapitán Cringle, který velel parníku Umfuli, se dočkal takového posměchu za zveřejnění příběhu a nákresu tvora, že později velice litoval svého činu.

4. prosince 1893 pozoroval na širém moři nedaleko mauretánského pobřeží mořského hada. S kapitánem Cringlem tvora pozorovalo několik pasažérů a členů posádky. Pozorování trvalo přes půl hodiny. Tvora pozorovali dalekohledem a jeho délku odhadli na 24 metrů. Po oznámení se stal kapitán terčem urážek a vtipů.
Cirkusový magnát P. T. Barnum vypsal odměnu 24 000 dolarů, což byla v té době ohromná suma, za živého nebo mrtvého mořského hada. Žádný člověk se pro nabídnuté peníze samozřejmě nedostavil a záhada veřejnost zajímala dále i přes posměch a pochybování vědeckých kruhů.

Ale pozorování velkého mořského hada nebylo vždy doprovázeno posměchem a nedůvěrou. Pozorování předcházející zprávu kapitána Cringlema bylo natolik závažné, že se nedalo odbýt jako pouhý výmysl věčně opilých námořníků.

Uprostřed léta roku 1817 na východním pobřeží Ameriky, v blízkosti městečka Gloucesteru v Massachusetts pozorovaly stovky lidí několikrát po sobě "velkého mořského hada".
Hlavní bostonský denník Boston Centinel se o události zmínil poprvé 22. srpna 1817 zprávou: „Minulé pondělí a úterý mohli obyvatelé Gloucesteru pozorovat v přístavu mezi východním cípem a ostrovem Ten Pound gigantického hada, jehož hlava a část těla se zvedaly nad hladinu do výše osmi stop (2,5m). Jeho hlava se svou velikostí podobala k nerozeznání hlavě koně. Zdálo se že jeho tělo je dlouhé 14 až 15 metrů. A kolem jednoho metru tlusté.“

Zvíře už objevili rybáři na širém moři před deseti nebo dvanácti dny, ale nikdo nechtěl věřit jejich povídání. Teď když se objevilo na několik hodin i v přístavu, mohli jej vidět i stovky obyvatel. Při plavbě lodí se k němu někteří dokonce přiblížili na několik metrů a odhadli jeho velikost na 18 až 21 metrů. Tloušťku těla přirovnávali k velikosti sudu. O pár dní později bylo podivné zvíře objeveno v blízkosti Squamského majáku. Jala se ho pronásledovat flotila velrybářských člunů, jež byla pro tuto příležitost vytvořena. Když se k němu přiblížila, zvíře se potopilo a již nevyplavalo. O tři dny později se podařilo jednomu z kapitánů harpunovat příšeru když se ponořila pod jeho člun ale harpuna po padesáti metrech vyklouzla hadu z těla.
Boston Centinel okamžitě zareagoval a otiskl: „Všichni kdo se vydali do Gloucesteru, jen aby uviděli obludu, potvrzují, že byla dlouhá alespoň 24 metrů a možná dosahovala i délky 30 metrů. Nepohybovala se dopředu bočním plazením, jak to dělají hadi, ale tak, že se vlnila vertikálně, trochu se zvedajíc a klesajíc, podobně jako žížala. Kapitán Beach, který ji viděl z blízka, tvrdí, že její hlava je velká jako vědro a že její dolní čelist je vybavena zuby jako u žraloka.“

Tyto články vzbudily na východním pobřeží velký rozruch a byla zřízena výzkumná komise. Ta pověřila soudce Nashe vyšetřením celé záležitosti. Nash vyslechl asi dvanáct očitých svědků pozorování, svědci se vzájemně neznali a jejich pozorování byla nezávisle na sobě prozkoumána. Jeden z nich byl lodním tesařem a na vodního hada vystřelil, očividně bez výsledku. Soudce se dozvěděl též fakt, že zvíře bylo mimořádně rychlé a mohlo okamžitě měnit směr. Detaily potvrzené několika svědky jsou velice vzácné, důvěryhodné a důležité.

Ve světě obratlovců dnes neexistuje jediné zvíře, jež by se pohybovalo plným, opakovaným, souvislým a rychlým vertikálním vlněním celé páteře.

Hadi pozemní i vodní, jako je anakonda, se pohybují na zemi i ve vodě plazením bočním a nikoli vertikálním. Úhoři dělají ve vodě totéž, stejně jako velcí plazi, jako jsou krokodýlové. Tvor se již ten rok neobjevil a komise vynášela na svět jednu teorii za druhou. Třeba, že se had chtěl dostat na břeh aby zde nakladl vejce. Rozhodně nejpřijatelnější teorii přinesli na svět místní rybáři. Zněla naprosto jednoduše: "zmíněný neznámý tvor se zdržoval v okolí přístavu protože v jeho ústí se zdržovalo velké hejno sleďů." Rybáři dokonce uvedli, že jim vlastně obluda prokázala službu, když jim hejna sleďů nahnala až do přístavu.

Další pozorování mořského hada v tomto prostoru se již nikdy neopakovalo.

Pokud se nejednalo o kolektivní halucinaci, která je silně nepravděpodobná již faktem, že pozorování se konalo v rozmezí tří týdnů a postihla stovky obyvatel městečka plus pozorovatele z Bostonu, lze toto pozorování považovat za velice věrohodné.

Obyvatel podmořských hlubin, kterého v prosinci vyplavilo moře ve Venice v Kalifornii, se nápadně podobal podivným bytostem, popisovaným nejrůznějšími lodními posádkami. Zdechlina z Venice byla dlouhá téměř pět metrů, měřila v průměru asi třicet pět centimetrů a měla ploutve a hadí hlavu. Vážila asi tři sta padesát kilogramů.

Když Joe Korhummel z Redwood City o té příšeře slyšel, vybavilo se mu jiné zvíře - to, které uvízlo na mělčině poblíž Redwoodu v červnu roku 1955. Viděl tenkrát, jak se něco zmítá na skále hned u pobřeží, a sešplhal k tomu, aby se lépe podíval, co to je. To, co uviděl, ho rozhodně neuklidnilo.
Joe náhle zjistil, že se dívá na obrovské hadovité zvíře, dlouhé asi pět a půl metru, hnědozelené barvy, s vějířovitou ploutví hned za hadí hlavou. Měřilo v průměru nejméně třicet centimetrů a snažilo se vymanit ze skalní rozsedliny, kde bylo zaklíněné. Manželka na Joea křičela, ať jde okamžitě od toho, a jak se tak Joe díval na to zmítající se monstrum, napadlo ho, že je to dobrá rada, a urychleně se podle ní zařídil.

Tato dvě popisovaná zvířata se navzájem výrazně podobají, stejně jako se shodují další zprávy o pozorování mořských hadů. Všechna ta spatřená zvířata se také podobají stvoření známému jakko Regalecus, které žije v tisícimetrových hloubkách a na povrch vyplouvá pouze v případě, že má nějaké závažné problémy. Je to dlouhé, hadovité zvíře, které může v průměru dosáhnout až třiceti centimetrů. Podél celého těla se mu táhne stužkovitá ploutev. Na hadí hlavě mu vykukují dva růžky, které vypadají jako jakési antény - což také mohou být.

V muzeu v San Diegu je vystaven jeden vycpaný jedinec. Je dlouhý šest a půl metru, a když ho před lety vyplavilo moře, vážil dvě stě sedmdesát kilogramů. Je to jeden z mála případů, kdy bylo tělo zvířete nalezeno nepoškozené. Je dost dobře možné, že hadovitý Regalecus může dorůst obrovských rozměrů. Pokud ano, vysvětlovalo by to ony spousty zpráv o spatření mořských příšer, pro které jinak nemáme žádné vysvětlení.ObrazekObrazekObrazek

Obrazek

Cadborosaurus willsi

V roce 1937 došlo k malému kryptozoologickému zázraku. Během měsíce července ohlásila velrybářská stanice Naden Harbour ležící na Ostrovech královny Charlotty zajímavý nález.
Jednalo se o podivného tvora v žaludku vorvaně, dvanáct stop dlouhého, bohužel již natráveného vorvaními žaludečními šťávami.

Na tehdejší dobu velice ostré fotografie dokonale ukazují detaily vnější anatomie tvora. Je na nich vidět hlava podobající se hlavě koně, ocas jenž má rybí ploutve a je doplněn několika řadami ostnů. Samotné tělo má hadovitý tvar. Tento živočich se nepodobá ničemu co obvykle rybáři nacházejí v žaludcích velryb. Dr. Bousfield, který studoval detailně fotografie, identifikoval tvora jako mládě neznámého živočicha.

Jednalo se o podivného tvora v žaludku vorvaně, dvanáct stop dlouhého, bohužel již natráveného vorvaními žaludečními šťávami.

Na tehdejší dobu velice ostré fotografie dokonale ukazují detaily vnější anatomie tvora. Je na nich vidět hlava podobající se hlavě koně, ocas jenž má rybí ploutve a je doplněn několika řadami ostnů. Samotné tělo má hadovitý tvar. Tento živočich se nepodobá ničemu co obvykle rybáři nacházejí v žaludcích velryb. Dr. Bousfield, který studoval detailně fotografie, identifikoval tvora jako mládě neznámého živočicha.

Aby se v současnosti ověřila autentičnost dochovaných fotografií a zabránilo se zpochybnění případu oficiální zoologií, vyhledal se očitý svědek případu. Byl jím kovář z velrybářské stanice a oficiálně potvrdil pravost dokladů případu, tehdy mu bylo 24 let.

Obrazek

Obrazek

Plesiosaurus alebo žralok?

Vše začalo v 10 ráno dne 25. dubna roku 1977, kdy rybářská loď Zuiyo maru z Taiyho rybářské společnosti, plující pod japonskou vlajkou, lovila makrely 45 kilometrů východně od břehů novozélandského přístavu Christchurch. Lana od sítí náhle zabrala víc a posádka se již radovala z velikého úlovku – úlovek to byl sice veliký, ale „trochu“ jiný, než si původně představovali... Mořské hlubiny vydaly své tajemství: z hloubky 300 metrů byla na lanech nad palubu vytažena dvoutunová zdechlina jakéhosi tvora, v pokročilém stavu rozkladu. První toto 9,6 metrů dlouhé a 1,2 metru široké torzo těla okomentoval 39 letý Michihiko Yano, absolvent Yamagučiho oceánologického ústavu: „...Vypadá to jako zbytek velryby...“. Málokdo z ostatních 16 očitých svědků tomu však věřil, možná že ani věřit nechtěl. Podle jejich názoru jistě vytáhli z chladného a temného hrobu Mořského hada! Na zdechlině šla dobře rozpoznat malá hlava na dlouhé šíji, štíhlý trup, dlouhý ocas a ploutvovité končetiny – tedy přesný popis Mořského hada. I přesto, že tělo hrozně zapáchalo, povšimli si námořníci, že jeho barva je velmi světlá, což bylo spíše důsledkem rozkladu, než původním zbarvením. Zatímco se obluda, visící na laně za lopatkami, houpala nad palubou jak oběšenec, námořníci se snažili pořídit nákresy. Kapitán lodi – Akira Tanaka dokonce pořídil několik fotografií, které záhy vzbudily pozornost doslova po celém světě.

Rozkládající se zdechlina mohla kontaminovat úlovek a proto ji kapitán nařídil svrhnout zpět do ledových vln oceánu. V tu chvíli si ani neuvědomil, že pokud by ji přivezl namísto ryb, jistě by za ni dostal tisíckrát víc než za celý úlovek dohromady! On však cítil, že obluda, jež byla v oceánu zrozena má být v oceánu také pohřbena! Jak sám, po svém návratu pravil: „...Ono to chtělo zpět, ono to chtělo strašně moc zpět...“
Jak už to bývá, po vytištění fotografií se zvedla vlna zájmu, byly zalarmovány všechny noviny a časopisy, jež se předháněly v dramatických popisech zdechliny Mořského hada. Jeho popularita dosáhla zcela nebývalého vrcholu, kdy byly „na jeho počest“ vydány poštovní známky s Plesiosaury a velké popularitě se také těšily plyšoví plesiosauříci ve všech možných barvách a podobách. Již nikdy se nikdo nedozví co to vlastně spatřilo světlo světa dne 25. dubna 1977, zda–li se jednalo opravdu jen o zbytek těla žraloka, což tvrdí většina expertů, či zda–li byl na hodinu z oceánu vytažen Mořský had.
Je však jisté, že je na světě ještě celá řada kryptozoologů, kteří se přiklánějí právě k této druhé variantě. Říkají mu „Pseudoplesiosaurus“ či „Plesiožralok“.Není jistě bez zajímavosti, že se, při tiskové konferenci, k téže variantě přiklonil také ředitel zoologického výzkumu při Japonském muzeu: „... Jde o plaza a z fotografií vyplývá, že by se mohlo jednat právě o Plesiosaura. Do naší doby nemohl přežít jen jeden jediný, musí jich v oceánu žít víc!“

Obrazek

Obrazek

Obrazek

Obrazek