.

-Yetti - snežný človek

První souvislé svědectví o přímém pozorování sněžného muže Yettiho pochází od cestovatele Williama Knighta a bylo publikováno 3.listopadu 1921. Zajímavé je též pozorování italského cestovatele Tombaziho jež měl to štěstí a pozoroval tvora při trhání kořínků a změřil jeho stopy. Slavný je jeho výrok "jsem naprosto neschopen se k této věci nějak vyjádřit".

Nejhmatatelnějším důkazem jeho existence jsou stopy. Přestože se o nich západní cestovatelé zmiňovali již od roku 1887, větší pozornost vzbudili až jejich fotografie. V roce 1937 pořídil F.S. Smyth vůbec první snímky otisků stop a snímky Erica Shiptona s přiloženým cepínem vedle nich daly podnět k serióznímu bádání. V roce 1972 našli horolezci Mc Neely a Cornin z americké expedice natolik zřetelné otisky, že z nich bylo možno pořídit sádrové odlitky. Major Lester Davies, který v roce 1955 podobné otisky nafilmoval, k filmu připojil i svůj komentář: " Byly hluboké asi 12-15 cm. Sám jsem s filmovou kamerou a batohem na zádech vážil zhruba 80kg a moje stopy se nořili do sněhu asi 2,5 - 3,5 cm. Pomyslel jsem si, že to musí být ale pěkně mohutný tvor!"

Dle názoru skeptiků jde o poškozené stopy jiných, nám známých živočichů. Za původce je nejčastěji považován Irbis Horský, Hulman nebo jistý druh tibetského medvěda, který je sám téměř legendou. Zoolog W. Tschernezky z londýnské Queen Mary College provedl velice podrobnou analýzu vyfotografovaných stop a potvrdil, že se tyto stopy naprosto nepodobají stopám ani jednoho z uvedených zvířat. Objevují se i očití svědkové, avšak stále chybí průkazné materiály v podobě fotografií či filmů.

Velice zajímavé svědectví podal polský politický vězeň Slavomir Rawicz, vězněný na Sibiři, který podnikl zoufalý a dobrodružný útěk spolu se šesti spoluvězni. Prchali přes Himaláj do Sikkimu - státečku pod ochranou Indie. Po mnoho vyčerpávajících pochodech o celkové délce 3 000 Km, na hranici lidských sil, se setkali na horském hřebenu s dvojicí sněžných lidí a dvě hodiny podivné tvory se strachem pozorovali. Jejich výška byla kolem 240cm, silné postavy, přímé držení, mocný hrudník a nesmírně dlouhé ruce visící až ke kolenům. Pozorovatelé usoudili že se jedná o křížence medvěda a orangutana.

Bylo by na místě dodat, že svou strastiplnou cestu popsal Slavomir Rawicz v knize „Dlouhý pochod“, která vyšla v roce 1956. Dva roky před tím, v roce 1954 byla zorganizována první speciální expedice, která si dala za cíl legendy o existenci Sněžného muže potvrdit, či je definitivně vyvrátit. V jejím čele stál novinář – celá akce byla pod patronací Daily Mail – Ralph Izzard, který sice nepřivezl žádného ochočeného Yettiho, ale nalezl se svými kolegy několik zcela evidentních stop po Yettiho pozadí a tlapách, když sjížděl po svahu dolů, dále opatrné kroky okolo jezírka, když zkoušel pevnost ledu a také stopy jeho tlapiček, které otiskl poté, co si uvědomil, že přece jen udělá líp, když půjde okolo! A co víc, šerpové mu přinesli dokonce trus, prý pravý Yettiův, v němž nalezli zbytky jeho večeře: kůstky a srst koroptví...

Sněžný muž, yetti, představuje jednu z velkých záhad současné vědy. Většina "seriózních" zoologů v jeho existenci nevěří, ale existuje dost nadšenců, kteří jsou ochotni na něj přísahat. Patří mezi ně nejslavnější horolezci a znalci velehor, proto nelze tuto legendu jen tak přejít posměchem. Většina hypotéz připouštějících existenci sněžného muže se jej snaží vysvětlovat jako příslušníka některého z druhů hominidů, kteří jsou považováni za vyhynulé. Nejčastěji se udává, že by mohlo jít o zbytky neandrtálců, kteří zdegenerovali a ustoupili před úspěšnějším druhem homo sapiens sapiens do pustin. Nemusí to přitom být nutně pouze Himálaj, přestože odtud přicházejí tyto pověsti nejčastěji. Podobné legendy jsou známy i z mnoha oblastí Sibiře. Jakutští Evenkové tuto bytost nazývají čučuna, zatímco v povodí Obu jí říkají uten-jechti-agen, tedy "ten, který se toulá po lese", jinde zase almast, lakšir i jinak. V Malajsii je to Orang-dalam, neboli "vnitřní člověk" a na americké pevnině populární Big Foot - Velká noha, nebo také sasketch. Číňané mají svého jie-žena, který je údajně 2,5 metru vysoký a má rudou srst. Z Mongolska zase v jedné ze svých knih přináší zajímavá svědectví známý český záhadolog Ivan Mackerle. Mongolsko je v tomto ohledu vůbec velmi nadějné. Už v roce 1958 se českému antropologovi Emilu Vlčkovi podařilo v jedné tamní buddhistické knihovně nalézt patrně nejstarší známé vyobrazení záhadného tvora. Nacházelo se ve dvě stě let starém spisu, který je jakýmsi atlasem tibetské zvířeny. Mezi běžnými živočišnými druhy té oblasti zcela samozřejmě uvádí i jakéhosi divokého muže. Na obrázku jsou zřetelně patrné rysy primáta vývojově blízkého člověku: s plochým "lidským" obličejem a obratnými dlouhými prsty, který stojí na zadních končetinách.

Nazor:Yeti  moj nazor ze vyskyt yetiho je velmi pravdepodobny a davam  mu 85 pecent

 

 

ObrazekObrazek

 


 

 

 

 

 

                                                Gulbijavan

Na Pamíru, v Altaji a Ala-tau žije záhadný předchůdce člověka. Domorodci jej nazývají mnoha názvy ale asi nejzažitější je název gulbijavan což znamená člověk-opice. Dle svědectví je asi dva a půl metru vysoký, porostlý hustou žlutohnědou srstí podobnou velbloudí. Při chůzi chodí vzpřímeně a jediným úderem dokáže zabít berana. Což dokazuje jeho mimořádnou sílu. Horalé se ho velice obávají a zdaleka se mu vyhýbají, považují jej za zlého démona či ducha. Má charakteristický křik a šíří kolem sebe nesnesitelný zápach. V lidových vyprávěních jej povýšili na neuvěřitelnou bytost s pohádkovými vlastnostmi. Prý vyhledává siláky aby se s nimi poměřil v boji, oslovuje horaly lidskou řečí. Prostě se stal pro místní obyvatele legendou ze které zároveň mají velkou obavu.

Existence neznámých hominidů v Altaji byla mnoho staletí známa ale v podstatě nikoho nezajímala. V tomto velice drsném kraji a drsných životních podmínkách je člověk rád když je schopen zajistit sobě a své rodině přežití. Lovci zcela jistě nevyhledávají velké problémy a raději se stopám či přímému setkání vyhnou obloukem. Musíme též uznat že v obrovském prostoru Altaje je setkání s touto bytostí skutečně velice vzácné. Skutečnou senzaci a zájem široké veřejnosti vyvolalo až následné náhodné pozorování.

27. května 1957 skupina sovětských glaciologů na Fedčenkově ledovci v Pamíru nalezla na sněhu šlépěje staré dva až tři dny. Byly 17 cm široké a 37 cm dlouhé. Krok měřil 63,5 cm. Nikdo s vědců nedovedl vysvětlit jejich původ. Do chvíle než 12, srpna spatřil vedoucí výpravy Alexander G. Pronin v dolině řeky Baljand-kiik ve vzdálenosti 500 metrů bytost připomínající postavou člověka. Na bílém pozadí sněhu bylo jasně vidět, že tvor stojí široce rozkročený a že má delší ruce než normální člověk. Postava se v krátkém okamžiku ukryla za skálu. Při své zpáteční cestě spatřil vědec postavu znovu. Tentokrát velice rychle zmizela za tmavými balvany. Za nějaký čas vědcům zmizel malý gumový člun, všichni jej marně hledali. Teprve po měsíci jej objevili pět kilometrů od místa, kde původně ležel. Pronin zveřejnil své zážitky v roce 1958 po skončení práce na Pamíru. Toto svědectví renomovaného vědce vzbudilo veliký ohlas a tisk poskytl prostor i dalším svědectvím.

Časem se na světlo světa dostal i příběh lovce z Pet

Obrazek

V ropavlovska v pohoří Ala-tau. Lovec při honu na sněžné ovce nocoval v opuštěné horské chýši. V noci jej probudily podivné skřeky. Když vyhlédl z chatrče, spatřil ve svitu měsíce několik postav sedících na sněhu a pojídajících dva ulovené berany, které nechal přes noc pověšené před chýší. Zprvu považoval tvory za medvědy, ale záhy se přesvědčil že jsou to bytosti podobné člověku, které sice neznal, ale o nichž slýchal od horalů. Nápadná byla jejich shrbená záda, dlouhé přední končetiny a téměř vzpřímená chůze připomínající krok starého člověka.

Všichni byli vysocí a jejich tělo pokrývala hustá šedohnědá srst. Jen tvář měli holou. Na zašpičatělých hlavách měli dlouhé štětinaté vlasy. Hlavy drželi vzpřímeně. Vydávali různé skřeky a hašteřili se. Lovec mezi nimi pozoroval také několik žen, měli velká ňadra a seděli zvlášť, což by odpovídalo chování prvobytně pospolité společnosti. Tvorové zřejmě o přítomnosti lovce věděli, protože co chvíli pokukovali po chýši a přibližovali se k ní. Někteří dokonce nakukovali do malého okénka. Jeden zvlášť urostlý gulbijavan se pokoušel otevřít dveře zevnitř uzavřené na závoru. Ostatní trhali rukama maso, přelamovali kosti a vysávali z nich morek. Před úsvitem když z kořisti zbyla pouze hromádka kostí se vzdálili. Strmé skály slézávali s lehkostí, kterou by jim mohl každý horolezec závidět.

Obrazek