.

-Vodné Príšery

                                                        Loch ness

Jezero Loch Ness se nachází na severu Skotska. Je dlouhé necelých 40 km, 1,5 km široké, hloubka je kolem 300 m. Nad jeho temnými a zakalenými vodami se střídají mlha a těžké mraky, počasí je tu extrémně proměnlivé a voda má po většinu roku teplotu kolem jednoho stupně nad nulou. To není prostředí vhodné pro mnoho živočichů, natož pro člověka, který by se rozhodl dnem a nocí zkoumat tuto vodní masu. Jedny z prvních zpráv o Nessie sahají až do roku 565 n.l. Poprvé byla Nessie vyfotografována v roce 1933 Hughem Grayem. Tato dosti nejasná fotografie byla později označena za podvrh. Šlo prý o fotografii labradorského psa.

Tato fotografie však vyvolala celosvětovou senzaci a díky vyprávění očitých svědků dostala Nessie dnes už tak typický popis. Základem je malá hlava na dlouhém krku, trup se dvěma hrby a ocas táhnoucí se za Nesii. Nessie za sebou údajně zanechává na vodní hladině brázdu ve tvaru písmena V a to za veliké rychlosti. Je minimálně 13 m dlouhá. S krkem o délce kolem 3 m se značně podobá vyhynulému pravěkému ještěru.
Nessiteras rhombopteryx je její vědecké označení, které jí dal Sir Peter Scott.

V roce 1933 byla Nessie také poprvé zachycena kamerou Malcoma Irvina a po druhé o 3 roky později. Nejslavnější záběry Nessie pořídil Tim Dinsdale v roce 1960, po přezkoumání byli prohlášeny za autentické. Tento film vyvolal novou loveckou horečku na Nessie. Při této horečce byl v roce 1966 zaznamenán i první kontakt sonarem i když ne s příliš jednoznačným výsledkem. V roce 1982 zkoumalo jezero sonarem 1500 hodin 150 odborníku. Zaznamenali 40 kontaktu ukazujících na tvory velkých rozměrů.
V roce 1987 se pak uskutečnila obří operace Deep Scan, která měla definitivně celý problém rozřešit. Motorové čluny vyzbrojené sonary se seřadily tak, aby jim nemohlo nic uniknout, a dva dny jezero pročesávaly. Výsledek? Velmi přesná mapa dna jezera a tři kontakty, podle nichž se u dna pohybovali tvorové větší než žralok a menší než velryba. Opakovaná měření je ale nezaznamenala. Tvorové jako by se rozplynuli a odpověď na otázku, zda Nessie existuje a co je, zůstala viset nad jezerem.
Výsledkem byla jen zpráva, která nedokazuje, ale ani nevyvrací možnost pobytu Nessie v jezeře Loch Ness, neboť bylo zjištěno, že v jezeře je řada proláklin a okolní skaliska jsou poseta tunely, které voda po staletí vymlela v podvodní jeskyně. A vzhledem k dávnému propojení jezera s mořem by mohla být Nessie chycený ještěr z dávných časů jak tvrdí někteří zoologové.

V roce 1934 byla však Nessie spatřena mimo vodu a to studentem medicíny Arthurem Grantem při půlnoční jízdě na motorce. Což nahrálo lidem dosud jen spekulujícim s myšlenkou, že Nessie občas vylézá z vody ven. V únoru v roce 1960 zahlédl pak Torquil Macleod dalekohledem velkého tvora jak leží po celých 9 minut na břehu jezera. Což byl poslední uveřejněný případ kdy byla Nessie viděna na souši.

Asi největší senzaci spůsobili fotografie amerického vědce Roberta Rinese z roku 1972. Získal speciální člun se sonarem a barevnou kamerou, kterou spouštěl pod vodní hladinu. Kamera byla se sonarem synchronizovaná, spustila vždy v okamžiku, když sonar pod hladinou zaznamenal pohybující se těleso. Díky tomu se podařilo pořídit fotografie, které jsou podle mého názoru dodnes tím nejprůkaznějším svědectvím o tom, že nějaký velký živočich v jezeře skutečně žije.
Jde o známé fotografie dvou kosočtvercových ploutví. Fotoaparáty umístěné pod hladinou zachytily část těla s kosočtvercovou ploutví, jejichž délka byla později odhadnuta na 3 metry. Z obou záběrů je patrno, že se ploutve hýbaly a jsou zaznamenány z několika úhlů! Těsně předtím, než sonar zaznamenal velké pohybující se těleso a kamera pořídila zmíněné fotografie, z hladiny jezera začali prý, podle Rinese, vyskakovat lososi. Bylo vidět, že před něčím ve strachu prchají. Chvíli poté sonar zaznamenal obrovské těleso pod vodou, krátce na to i druhé, pak kamera spustila a pořídila uvedený záznam. Zdá se tedy, že mohlo jít dokonce o dva živočichy, kteří plavali společně. Aby vyloučil případné pozdější nařčení z podvrhu, měl s sebou Rines na palubě člunu nezávislé kontrolory. Všechny exponované filmy byly okamžitě po vyjmutí z kamery zapečetěny a odeslány k vyvolání do Inverness. O podvod tedy naprosto prokazatelně jít nemůže.
Na základě Rinesových snímků potom anglický zoolog sir Peter Scott, syn známého dobyvatele jižního pólu Roberta Falcona Scotta, popsal zvíře z jezera Ness pod vědeckým jménem Nessiteras rhombopteryx.

V roce 1975 se Robert Rines k jezeru Ness vrátil znovu, opět tam fotografoval a znovu se mu podařilo zachytit něco, co považuje za velkého vodního živočicha. Na jedné fotografii je prý dokonce vidět hlava toho tvora, jiná zachycuje celé tělo i s dlouhým krkem. Ty novější fotografie už bohužel nejsou tak jasné a průkazné, jako fotografie obou ploutví z roku 1972.ObrazekObrazekObrazek

 

 

 

 

 

 

 

ObrazekJezero Champlain se rozprostírá od nejsevernějšího bodu Kanady až po jih k Whitehall, New York. Mnoho lidí věří, že je domovem americké verze Lochnesské příšery. Champ, jak se tato příšerka nazývá, byl prozatím potvrzen ve stovkách pozorování. Jezero (a díky němu i příšera) je pojmenováno po objeviteli Samuelu de Champlainovi, který často - ale naprosto nepravdivě - říkal, že byl první, kdo příšeru popsal.


Samuel de Champlain

Zajímavostí je i to, že celé okolí věří natolik v její existenci, že jak New York State Assembly, tak Vermont Legislature prohlásili tvora za chráněného živočicha. Velká část této pověsti o příšeře nespočívá pouze na pozorováních, ale také na fotografii, kterou v roce 1977 nafotila Sandra Mansiová. Tento snímek je prozatím více méně (neexistují negativy, ani více fotografií z různých úhlů - sami si řekněme, že těžko vysvětlíte takovéto potvůrce, aby zapózovala pro další generace) brán jako pravý. V roce 1993 byl podroben opětovné důkladné analýze díky tomu, že většina ze záběrů Nessie byla prohlášena za padělek, ale nikdo jeho pravost nevyvrátil.

Sandra Mansiová ho nafotila, když byla se svojí rodinou v jedno květnové odpoledne onoho roku na dovolené na procházce kolem jezera. Ovšem nedošla moc daleko od místa, kde stanovali, když jí, dvě děti a přítele zaujala jakási nápadná neklidnost na hladině. Zatímco přítel se vrátil do auta pro fotoaparát, děti šly bliž k vodě. Mezitím se na hladině už Champ vynořil. Jak ona sama říká:"Ani jsem se nebála, snažila jsem si jen vysvětlit, co to vlastně vidím. Když se Tony vrátil s fotoaparátem, uviděl to co já a začal křičet ať děti jdou od jezera dál." Děti poslechly, Sandra udělala snímek, pak fotoaparát položila a pozorovala Champ ještě pět až sedm minut, než objekt zmizel pod hladinou.

Ogopogo - stará indiánská legenda

Kanadský nejslavnější vodní netvor Ogopogo žije v jezeře Okanagan v jižní části Britské Kolumbie. Ačkoli indianské legendy zmiňují netvora žijícího v Okanagan Lake dávno před přichodem bělochů, Ogopogo zůstává aktuální i dnes. Rok co rok se objevují zprávy o nestvůře zhruba 20 až 50 stop dlouhé a zvlněným hadím tělem.
Jezero Okanagan je asi 169 kilometrů dlouhé, hluboké 1,000 stop. Je orientováno ve směru sever- jih a na březích se rozkládají úrodné vinařské a ovocnářské oblasti. Na severním konci jezera leží malé městečko Vernon, na jižním Penticton, uprostřed pak Kelown, který si vysloužil ne příliš lichotivou přezdívku „hlavní město okanaganské příšery.“ V tamějším muzeu je totiž veliký archiv plný všeho co se týká Ogopoga. V městském parku nedaleko jezera je dokonce i model obludy v životní velikosti, který přitahuje turisty z celého světa.. Pozorování byla oznámena z celého jezera, ale netvor je nejčastěji pozorován v oblasti na jih od Kelownu ve vodách blízko Peachland.

První záznamenané pozorování bělochem bylo v roce 1872 paní John Allison a případy pozorování pokračují dodnes. Podívejme se nyní na některá svědectví, z nichž jsou mnohá více než zajímavá! Téměř všechna se, co se týče popisu obludy, shodují: Protáhlé hadovité tělo dlouhé cca 6 – 21 metrů temně zelené až tmavě hnědé barvy, pohybující se vlnivými pohyby. Na hřbetě má prý dva či více hrbů. Některá svědectví uvádějí i výrůstky na hlavě, jiní tvrdí, že je hladká (snad by mohlo jít o tzv. sexuální dimorfismus, odlišení samce od samice). Zajímavá zpráva o spatření obludy pochází z roku 1914, kdy skupina indiánů z Westbanku a Nicola Valey nalezla u Ostrova chřestýšů rozkládající se tělo obrovského vodního živočicha.

V roce 1923 kapitán Matt Reid z paluby svého parníku Okanagan prý spatřil tvora nedaleko tohoto ostrova. O třináct let později, v roce 1936, byla dokonce viděna i celá skupinka těchto živočichů pohromadě! V červenci 1959 byl Ogopogo zpozorován manželi Millerovými, a to ze vzdálenosti cca 75 metrů. Z vody se prý vynořilo cosi, co silně připomínalo dlouhé plazí tělo. Hrubým odhadem byla jeho rychlost odhadnuta na 30 km/h. Roku 1968 byl dokonce natočen barevný osmimilimetrový film. Stopáž je zhruba minutu a je exponován v krátkých záběrech.

Podle odhadu je velikost pozorovaného objektu cca 15 – 20 metrů, šířka pak jeden metr. O 12 let později byl natočen další film, tentokrát přímo z pláže. Ze vzdálenosti 90 metrů byl natočen objekt, pohybující se vlastní silou, dlouhý cca 18 metrů, temně zelené barvy. Wtitleer Wachlin ze Seattlu, jeho jedenadvacetiletý syn Randy a třináctiletá dcera Sheri se dne 24. července stali dalšími svědky. Dokonce i vyfotografovali několik záběrů. Jeli s člunem na ryby, když se nedaleko Ostrova chřestýšů, cca 30 metrů od nich z jezera vynořilo veliké hadovité, temně zelené až černé tělo. Jeho délku odhadli na 9 – 12 metrů. Hlavu sice nespatřili, ale zpozorovali, že se tělo směrem k ocasu nápadně zužuje. Arlene Gaalová shromáždila přes 200 svědectví o pozorování Ogopoga, a to v rozmezí let 1860 – 1984.

Jak už to u záhad bývá, není-li znám žádný podobný žijící tvor, prolistují se stohy knih a pátrá se po pravěkých zvířatech. Snad vždy se podaří nějakého kandidáta nalézt. Nejinak tomu bylo i u Ogopoga. V třetihorách žil obrovitý, až 24 metrů velký, primitivní kytovec rodu Basilosaurus s dlouhým hadovitým tělem a tlamou plnou zubů. Není tedy vyloučené, v případě Ogopogovy existence, že byla koncem pleistocénu skupinka těchto prakytovců v důsledku geologických změn uvězněna v jezeře, když bylo přerušeno spojení s Tichým oceánem. (V roce 1832 byla nalezena kostra podivného živočicha, nikoliv ovšem v okolí jezera Okanagan, a rekonstruována jako „kostra mořského hada.“ Roku 1834 byla popsána jako Basilosaurus, což v překladu znamená „král ještěrů.“ Až o rok poté bylo zjištěno, že se nejedná o plaza, ale o kytovce.

Obrazek

 

 

 

 

 

 

Obrazek

 

 

 

 

 

                                                   Prišera z Jazera Van